How everything started

Vše se zdálo být tak nereálné, přála jsem si tolik pravou lásku s někým, kdo mě bude mít opravdu rád takovou, jaká jsem, ale to nebylo všechno. Měla jsem vysoké nároky už jen kvůli mé náročné škole, která pro mě byla hlavní prioritou, musela jsem zůstávat na internátě, tudíž mě žádná zábava doma nečekala. Bohužel jsem ani nad někým nepřemýšlela, protože mi škola zabírala 24 hodin denně a neměla bych na něco takového ani čas. Spíše jsem typ člověka, co chce být s milovanou osobou pořád, a to by se mi zřejmě tam nepodařilo. Zkrátka jsem zamítla všechny možnosti a smířila se s tím, že svoji střední prožiji celé 4 roky naprosto sama.

Až přišel výjimečný okamžik, který jsem nemohla nechat utéct. 

Nikdy si neříkejte, kde potkáte svůj osud, protože to dopadne úplně jinak. Kde byste to absolutně nečekali. To, že mi někdo( nejdříve) cizí napsal k fotce na Instagramu, že mě někde viděl, mi přišlo divné. Hned mi dávalo lépe smysl, když se znal s někým, koho moc dobře znám. Později se vlastně dozvím, že to tak úplně nebylo a vlastně mě vůbec nikde nepotkal a byla jsem trochu zklamaná. Celý podzim jsem byla v domnění, že si mě někdo všiml na jedné jediné akci, na které jsem za celé léto byla. Nevšiml. Stačil první dojem z fotek, což je sice v dnešní době pro někoho smutné, ale jak si to později zařídíte, seznámit se po sociální síti nemusíte. To, že jsme žili čtvrt roku jen v iluzích, jak asi zřejmě vypadáme a snažili se co nejvíce poznat z fotek ještě bylo dobré. Ale když skoro po čtvrt roce teprve zjistím, že existuje nějaká přítelkyně, skoro Vám to utrhne srdce nebo zboří budování domečku z karet. Nevěděla jsem, zda nafackovat sobě, proč se pletu do něčeho, co není moje nebo jemu, že mi psal a nevěnoval se druhé /třetí/ straně. Později samozřejmě zjišťuji, jak to celé vlastně bylo a proč to všechno začalo. A proč vlastně popisovat něco, co pro nás podstatné vůbec není. Prostě jsem se za těch pár měsíců zbláznila platonicky do někoho, koho jsem absolutně neznala  a měla za to, že se jednou potkáme a zajiskří to stejně jako v našem psacím okénku.

Nedovedla jsem si představit den bez toho, aniž bych se nepodívala na jeho fotku a nezjišťovala, jak sakra ten kluk může vypadat osobně. Kdy ho budu moct konečně vidět. V Anglii jsem milovala nekonečné jízdy autobusem jen proto, že mi poradil skvělý playlist a já ho poslouchala den co den. Dodnes mám pár písniček spojených právě s ním a krásným deštivým Londýnem. Pak přišly jeho narozeniny, na které jsem se tak těšila, ale bohužel jen kvůli přání, nikoliv nějakému setkání. A pak přišel osudový prosinec, kterému se mi nechce někdy věřit ani teď. To, že přišla naprostá katastrofa a mně se trochu zhroutila budoucnost pod nohama, byla pro druhého naopak výzvou. Když jsem napsala, že budu studovat ve stejném městě jako on, musely se mu rozsvítit oči. Vánoční prázdniny, které jsem nechtěla trávit jinde než doma, se staly tím nejkouzelnějším začátkem něčeho, čemu bych dodneška říkala sen. 

Dnes jsme spolu a oba dva šťastní tak, jak jsme chtěli.